Před cestou jsem zažil zvláštní moment. Na jednu stranu jsem se velmi těšil, na tu druhou se bál velké změny. Přece jen po 6 letech se člověk někam posouvá a nevidí vše tak ideálně. Nicméně mě to rozhodně nezklamalo, spíš naopak. Vše předčilo ještě mé očekávání z minulosti. Po boku se svou přítelkyní, která té magii propadla taky, jsem nasál znovu tu nevšední a dokonalou atmosféru NYC.
Zajímavá věc je moment, když si člověk plní sny. Zažil jsem to párkrát v životě. Pocit, když sedíte den dva dny před dnem D a přemýšlíte jaká ta chvíle bude. Je to vlastně něco jako první rande s osobou, která je pro vás víc než zajímavá. Dostanete se do fáze, kdy plánujete, chystáte se, představujete si každý detail. Když ta chvíle přijde, říkáte si TAK TO JE ONO? U mě tyhle momenty fungují tak, že když nastanou vnímám je všedně, přirozeně a s velkou dávkou úlevy. Ale minuty a sekundy před danou událostí jsou jako roky. Ve finále to skončí tak, že stojím přiblble se usmívám a v tu danou chvíli si opravdu plním sen. Hrozně důležité je si užít tu přítomnou chvíli. Protože většinou nám připadají věci, které si vysníme, jako sci-fi. Já si od své cesty sliboval, že se podívám do Park Hill na Staten Islandu. Čtvrť nebo spíše avenue, která má směrovací číslo 10304 a přezdívku Killa Hill. Můžete jí vidět v klipech jako Protect Ya Neck, Can it be all so simple, Heaven and hell atd. Místo, odkud vzešel Wu-tang clan. Když jsme prošel jen já a přítelkyně Park Hill av. a zabočili až Targee st. uviděl jsem tohle.
Občas musíme jít za sny dál a občas leží přede dveřmi. Plnit si sny je úžasný pocit. Proto přeju všem, co čtou můj blog, aby za došli za svými. Někdy to trvá roky, ale o to větší je pak ten pocit uvnitř.
