 |
| BC Place |
Po delší době další blog. Tentorkát se týká jednoho velkého splněného snu. 25.11. dorazil do Vancouveru v rámci On the Run tour, Sir Paul McCartney. Sám se považuji za velkého Beatles fanouška, přece jen to byla první skupina, kterou jsem opravdu poslouchal, ještě než přišel rap. V Praze jsem Paula minul a dlouho toho litoval, takže když se naskytla druhá příležitost neváhal jsem. Lístky byly vyprodány během dvou hodin, takže jsem měl štěstí, že jsem je sehnal. Koncert se konal na stadiónu BC Place, kde se zahajovala Olympiáda a má kapacitu 60 000.
 |
| BC Place |
Koncert měl začít v 8 hodin, ale já tušil, že tam asi bude tlačenice, takže dorážím na BC place okolo 6:20. Je tu několik vchodů a u každého velmi dlouhá fronta, která neustále narůstá. Když se v 7 otevřou dveře, vše jde ale překvapivě rychle a plynule. V 7:20 už večeřím a dívám se jak se stadión plní. Jdu se podívat, kde že to vlastně sedím. Pořadatel mě pošle až úplně nahoru. Když vylezu na level 4 a vejdu do hlediště mám trochu závrať. Nic většího jsem nikdy neviděl. Nicméně mě chytne další pořadatel ať mu ukážu lístek. Tak mu ho ukazuji a on se začne smát. Ukáže do rohu arény a řekne: ,,Vidíš tu poslední řadu? Tak tam mladej." Když dojdu až tam, zjistím, že už výš sedět nejde. Pódium je vidět, ale i obrovské velkoplošné obrazovky jsou malé. Nicméně všichni, co sedí ve stejně řadě, to berou s humorem. Když procházím říkají: ,,Wow ty sis taky koupil lístek to téhle nosebleed section?" Nejlépe se to dá srovnat se scénou z Harryho Pottera, když Harry s Ronem jdou na mistrovství světa ve Famfrpálu a Draco se jim směje, že když začne pršet zjistí to první. Usedám vedle a prohlížím si skladbu publika. Je tu široké spektrum lidí, od dětí až po důchodce. Já samozřejmě vyhrávám skvělé sousedy. První je chlap tak 45, který je v pohodě a půjčuje mi dalekohled a celkem se s ním dobře povídá, ale z druhé strany na mě vyšly dvě vyžilé samice. Věk nehádám, ale jedna se mě očividně pokoušela balit. Dělal jsem, že si toho nevšímám a věnoval se show.
 |
| fronta ke vchodu F |
V 20:40 se setmí a na stagi se objevuje Paul a band. Alespoň myslím, z té dálky to vážně není poznat. Nicméně, co se odehrávalo potom, mi vzalo dech. Odehrát v 71 letech 3 hodinovou show a ani se nenapít, to je výkon. Zavzpomínalo se na Johna i George. Hráli se hity od Beatles, ale i sólová tvorba. Mezi skladbami vyprávěl o Jimmy Hendrixovi, často střídal nástroje a bavil publikum. Paul měl 60 tisícový dav naprosto pod kontrolou, stačilo mu aby zvedl prst a hala řvala. Mě nejvíce pobavilo, když říkal: ,,Vancouver, prý je to 48 let, co jsem tu byl naposledy, což není možné, když mě je 48." Nejvýraznější momenty koncertu shrnují následující videa. Pro mě to bylo strašně silné. Když padlo Let it be, Yesterady, Hey Jude dav šílel. Když na Mull of Kintyre nastoupila ještě policejní kapela z North Delty myslel jsem, že hala vybuchne. Vše vyvrcholilo ohňostrojem a posledním Golden slumbers. Klobouk dolů před Paulem. Oni ty Beatles opravdu nebyli přecenění, oni byli a jsou prostě tak dobří a samozřejmě větší než Ježíš.
Těžko se o tom píše, spíš se to musí zažít. Mě s odstupem dvou dnů dochází, že se mi splnil další dětský sen a viděl jsem opravdovou živoucí legendu. Nečekal jsem, že v jeho věku může předvést něco takového, koncert naprosto nad veškeré iluze a upřímně ho můžu zařadit na první místo hned vedle RZA.
