Ožehavé téma, nad kterým rozmýšlím už delší dobu. Proč se z víry stává klišé? Proč v dnešní době vidíme jen to nejhorší na věci, která má být součástí každého z nás? Působí hluboce věřící lidé spíše jako slepé ovce následující zaprášené dogma? Můj spirituální mix se pokusí odpovědět na tyto otázky. Předem říkám, že všechny fakta, co jsou v článku uvedeny jsou z mého pohledu. To znamená, že je neprohlašuji za univerzální pravdu, ale za můj osobní postoj k víře a různým druhům náboženství. Vše by mohla shrnout věta, kterou chci začít a to ta, že jsem ateisticky založený člověk. Mám rád rozum a ten zpochybňuje jakýkoliv nadpřirozený zásah shora. Přesto mám určitý druh víry. Vždy jsem měl. Když se mě někdo zeptá jestli existuje bůh, odpovím, že ano, ale ne v podobě ve kterém je servírovaný v Bibli, Koránu a dalších svatých knihách. Věřím na osud, to co má být je prostě dáno a tak to bude a je jen na nás, jak se k našemu osudu dostaneme. Neexistuje náhoda. Někdo by řekl, když podle tebe neexistuje náhoda a vše je dané, kdo o tom rozhoduje? Bůh? Někdo jiný?
Kdo? Podle mě vždy rozhodujeme jen my. Máme cíl, ke kterému směřujeme, nic nás z cesty nemůže svést, ale to jak se tam dostaneme máme jen ve svých rukách. Největší nesmysl, který je člověku podsouvaný je pocit viny. Z toho důvodu mám problém s křesťanstvím. Chovej se tak, abys byl hodný nebe. Proč? Když se budu chovat tak, abych byl hodný nebe, to nebe vytvořím už na zemi. Navíc každý dělá chyby a ne každý se poučí. Jednotlivým náboženstvím se budu věnovat v sólo článcích. Dnes to vezmu globálně.
Čas. Znám jen tři časy. Minulost, současnost, budoucnost. Dva z nich nemůžeme ovlivnit. Není důvod se trápit tím co bylo, nebo co bude, je jen jediný čas, který má cenu řešit a to je přítomnost. Co tohle má společného s vírou? Všechno! Pokud to kam směřujeme neovlivníme a máme v rukou jen svojí přítomnost, kterou absolutně chápeme a ovládáme, dokážeme pohnout čímkoliv, kdykoliv a kdekoliv.
Stalo se i vám, že když jste po něčem toužili, ale z celého srdce, upřímně, ne jen kvůli vlastnímu prospěchu, egu nebo potěšení, splnilo se to? Mě ano. Splnili se mi nevědomky věci, o kterých jsem snil roky. Nejdůležitější je je umět si ty věci představit. Pak je vyslovit a prožít. Když si tohle uvědomíte, pohnete vesmírem. Kdo dokáže pohnout vesmírem a vším kolem sebe podle náboženství? Bůh. Kdo to dokáže podle mě? Každý z nás. Každý z nás je bůh, každý z nás má boha v sobě i já, který v něj nevěřím, ale věřím v sílu přítomnosti a sílu mysli. Docela paradox ne?
Můj postoj k víře a bohu je následující.
ČLOVĚK = BŮH
Příště na návštěvu přijde Buddha, Alláh a Ježíš Kristus...
Žádné komentáře:
Okomentovat