IronKap: Oh Kapnada 5 - Van to San Fran, Goodbye Kapnada

Poslední díl videoblogu z mého života za oceánem. Road trip z B.C. přes Washington, Oregon až do severní Kalifornie a pár nepoužitých videí. Goodbye Wild Wild West!!

Mr. Meth

Po delší době posílám pozdrav z B.C. Minulý čtvrtek se ve Vancouveru ukázal Mr. Meth, Johnny Blaze, Tical, Iron lung, sám pan Method Man. Když jsem zjistil, že se blíží tahle příležitost, spojil jsem se s jeho manažerem (Seven), se kterým jsme se poznali ve Vegas a domluvil se, že se uvidíme a zajdem na panáka. Method Mana osobně neznám, takže jsem se těšil právě na Sevena a na to, že uvidím určitě skvělý koncert. 

Vyrazil jsem opět dříve, protože spojení do Vancouveru je občas dost složité, nicméně jsem byl u klubu o dvacet minut dříve. Stoupnu si před vchod a vidím jak přicházejí lidi. První co slyším je rozhovor mladého páru, kdy slečna říká. ,,Jééé ještě půl hodiny? To tu nechci čekat." Tak se na ně otočím a česky se jich zeptám jestli jsou Češi, načež jim oběma spadnou brady a vykoktaj ze sebe lámané :,,Jo jo, ty taky?"

Chvilku před osmou se do klubu došourá Streetlife, který s Method Manem vystupuje. Jdu za ním a ptám se, kde je Seven. Street mi říká, že Seven nedorazil, ale zarazí se a kouká na mě. Po chvilce se mě zeptá, kdo jsem, že zná můj obličej, jestli se neznáme. Říkám mu, že už jsme se viděli, ale že si to nemůže pamatovat. Pak mluvíme o Kineticovi. Chvilku přemýšlí a pak mi řekne, jo vím kdo jsi ty, ale víš ty kdo jsem já? Usměju se a souhlasně odkývám, že vím. Dáme se do řeči a vzpomínáme na Prahu, jak s Mathematicsem tehdy rozbili hubu nějakému černochovi, který jim řekl, že nejsou opravdoví z ulice. Street se velmi dobře baví když na to vzpomíná. 

Strávím se Streetlifem půl večere u merch stánku, kde on prodává trika a povídáme. Nejlepší moment je, když přijde mladý kluk a chce slevu. Streetlife odmítá a on, že si dají freestyle o slevu pět dolarů. Street se začne smát a říká, že když to bude dobré, tak mu dá slevu klidně deset. Klučina se snaží rapovat a po chvilce se zeptá jestli to bylo dobré. Street se jen usměje a řekne, že ne. Funny. Pak už je čas na show a on mi říká, že se potkáme u backstage a po koncertě, že můžu zajít pozdravit Method Mana. Poděkuji a jdu si najít místo. Je sranda, že před pár lety jsem stál hodiny před Veletržním palácem a vydržel ukrutnou řadu předskokanů abych byl v první řadě právě na Method Manovu show. Teď si to vychutnávám z příjemné vzdálenosti, kdy vidím, slyším, ale nemusím mít kolem sebe šílející dav. Ke koncertu toho moc napsat nejde. Jen snad slova uznání a respektu. Když si vezmu, že je to 20 let, co Method Man vystupuje, je neuvěřitelné jak energická show to je. Jedná se o průřez sólo tvorby ze všech alb a největší hity Wu-tang clanu. 

Po show přichází Streetlife a dává mi backstage pass. Jdu za Method Manem, který se převléká. Pozdravíme se, vyfotíme a já mu pochválím koncert. Poděkuje a já se pomalu loučím. Ještě zdravím DJe Mathematicse a vyrážím směr White Rock. Streetlife, který opět prodává trika nemá moc času, tak na sebe jen mávneme a já opouštím klub.

Hlavní rozdíl oproti ČR je, že na Wu-tang show zde chodí mnohem starší lidi. Moje generace a starší. I po dvaceti letech Meth opět vyprodal klub a předvedl skvělou show. Pro mě to byl další velký zážitek.

Ve Vancouveru slunečno místy zataženo, Japadog, Coal Harbor, Stanley park,

Za poslední týden se nestalo vůbec nic výjimečného co by stálo za blog. Proto tento příspěvek bude spíše o fotkách. Moje práce pokračuje pořád stejně akorát začíná přitvrzovat, jestli to takhle půjde dál tak ke svému východnímu akcentu přidám i východní look. V sobotu jsme vyrazili do Vancouveru, kde měl být v Downtownu festival jídla. Trvalo to čtyři hodiny než jsme dorazili, kvůli šílené zácpě a nakonec místo food festivalu byla uzavřená jedna ulice a tam cca 6 stánků. Tak jsme se sebrali a vyrazili po svých. Tentokrát jsme šli od Canada Place až do Stanley Parku. Pro přiblížení je to jako v Modřanech cyklostezka u Vltavy. Cestou jsem si dal Japadog, což je japonský hot dog, který miluje Ice Cube. No byl to docela zážitek hot dog s mořskou trávou a teryiaky omáčkou, jo byla to bomba. 

Coal Harbor je krásná čtvrť a celá pobřežní promenáda stála zato. Když jsme došli až do Stanley Parku, který prý sám od sebe zabere celý den, otočili jsme to. Kačka se nějak necítila, tak jsme pomalu vyrazili k domovu. Nová cesta Sky trainem přes Richmond byla ještě lepší než přes Surrey. Takže jsme se v pohodě dostali domů. Já do Vancouveru musel vyrazit ještě dnes sám, protože jsem chtěl lístek na Macklemora, který vystupuje ve Vogue theatre 13 října. Když jsem dorazil na místo, zjistil jsem, že 13 je beznadějně vyprodáno, ale naštěstí přidali ještě jedno datum a to hned den poté. Naštěstí tam ještě pár míst bylo, ale taky už bylo almost sold out. Za 25 dolarů jsem koupil lístek a těším se na svůj první kanadský koncert. Více už na fotkách a snad brzy už bude i video, protože bych chtěl rozjet videoblog. 

Burnaby, Zack, Peace arch, all you can eat sushi

Dostal jsem stížnost od jednoho čtenáře, že kopíruji jeho zélandský blog. Pokud si přečtete jeho velmi nekvalitní blog zjistíte, že on kopíruje mě, i když ho psal před dvěma lety. Myslím, že tím je kauza vysvětlena.

Rána se celkem obstojně hojí a je čas napsat, co se stalo během víkendu. V pátek v práci bylo naprosto úžasně. Zůstal jsem tam pouze já a Ed, který se stará o concrete (beton). Bylo nádherně tak jsem sundaval formy na beton a uklízel. Vzal si Ipod a užíval si nové muziky. Marpo mi dal typ na rapera ze Seattlu, který si říká Macklemore a po dlouhé době jsem si zase ujel. Takže práce rychle utíkala a já se opaloval a makal. Po návratu domů už jsme se s Kačkou začali chystat na výlet do Vancouveru, kam jsme byli pozváni od naší kanadské rodiny.

pohled ze Skytrain

V sobotu ráno jsme tedy sami vyrazili do Vancouveru. Na to, že je to na mapě kousíček, jsme jeli hodinu a půl. Jen autobusem na skytrain nám to trvalo 45 minut. Kačka říkala, že je to jako jet do Miličína. Nejdříve jsme tedy dojeli na Skytrain, což je nadzemka, obdoba našeho metra, kterou nikdo neřídí. Poté jsme se přesunuli až na Royal Oak, kde nás vyzvedli Zdenka s Milanem. Ty nás nabrali a ukázali nám Burnaby. Burnaby je druhá nejluxusnější část Vancouveru a pro mě jednoznačně nejhezčí.

Naše malá okružní jízda začala u parku, kam si Kanaďani chodí dělat pikniky, grilovat všechny druhy masa a venčit děti. Co se musí nechat je to, že vše je neskutečně udržované a lidi to respektují. V parcích se po psech sbírá, odpadky se vyhazují do koše a člověk má pocit, že to je naprosto přirozené.

Poté jsme se přesunuli na 8 rinks. To bylo něco pro mě. 8 kluzišť, kde trénují hokej všichni. Od dětí, co sotva chodí, až po Vancouver Canucks. Je tu trenažér na bruslení, což je prostě běhací pás, ale na brusle. Bavil jsem se, když jsem viděl děcka jak si hrají zápas 3 na 3 na regulérním hřišti. Celý komplex stadionů je vyzdoben emblémy teamů z NHL a u nich, kdy získali Stanley Cup. Nostalgicky jsem zavzpomínal na Jágrův Pittsburg, když po boku Mária Lemieuxe vyhráli v 91 i 92 Stanley cup, a pak na Colorado v 96 když byl kapitánem Joe Sakic. Po něm je pojmenovaná i ulice v Burnaby, protože tam vyrostl. Joe Sakic, byl vždycky můj hero a pamatuji si hádky na hřišti o to, kdo bude právě Joe Sakic.

trenažér na bruslení

8 rink

Já se vrátil do dětských let, s úsměvem na tváři usedl do auta a vyrazili jsme na další destinaci. Tentokrát to bylo All you can eat sushi. Pro angličtináře Vše co můžeš sníst. Zdenka objednala ,,od každého trochu" s tím, že si kdyžtak přidáme. A tak to začalo. Přinesli od ústřic, přes polévky, kornouty s ostrým tuňákem, nudle, california roll, nigiri sushi, až po kuřecí křidýlka, puding, skvělou zeleninu, závitky a já nevím co ještě. To nebyl oběd, ale zápas s mrtvými rybami. Po hodině jsme se opět odvalili do auta a vyrazili dál. Tentokrát nás čekala Burnaby mountain a campus univerzity.

Burnaby mountain

Deep

Burnaby mountain je opravdu hora uprostřed této městské části, ze které je nádherný výhled na celý Vancouver. Začíná to výhledem na Deep cove a Indians arm, přes Downtown až do Surrey. Zrovna se tu chystala svatba tak jsem koukali na asijskou nevěstu. Zdenka vyprávěla, že svatby jsou tu velmi populární včetně fotek před útesem. Od doby, kdy to jeden pár novomanželů nepřežil je lezení přes plot zakázané. Přestavuji si toho fotografa jak říká ještě kousek, ještě kousek a místo just married je nápis rest in peace.
 

Následoval přesun domů ke Zdence a Milanovi, protože měla přiletět Michell, což je dcera Zdenky, která pracuje na Bermudách pro Bacardi. Myslím, že lepší job asi na světě sehnat nejde. My s Kačkou jsme trochu orazili a pak jsme vyrazili na krátkou procházku. Zdenka nás hodila do místního nákupního střediska, protože já si chtěl sehnat boty na běhání. Přijeli jsme za pět minut 6 a v 6 akorát zavírali. Nikdo to netušil a tak jsme si dali ve Starbucks kafe a vyrazili zpět. Nebylo by na tom nic k popisování, kdyby most, přes který jsme jeli, nebyl zavřel pro pěší. Tak jsem zapnul GPS ve své hlavě a vyrazili jsme. Autem to trvalo 5 minut, tak jsem si myslel, že zpět to zabere maximálně za dvacet. Ve třičtvrtě na 8 už mi Zdenka psala, kde jsme. Já se snažil uklidňovat, že blízko ale neměl jsem tušení. Nakonec, když už jsme našli správnou cestu a šli jsme podél hřbitova přijelo auto a Milan, který nás hledal nás nabral a odvezl.

Po úžasné večeři jsme padli za vlast. Ráno jsme se nasnídali, dostali výbavu jak od maminky a vyrazili zpět. Zdenka nám koupila deky, Michell nám přivezla rumový dort z Bermudy (vyrábějí ho v továrně kam nesmějí děti, protože se tam vždy nacamraly) kšiltovky Bacardi a přibalily nám ještě ovoce. Takto obdařeni jsme jeli domů.

Skytrain

Po příjezdu jsme dali rychlý oběd a vyrazili směr USA. V pasu jsme měli malou nejasnost ohledně víza tak jsme se skočili na hranice zeptat. Cestou, když na mě Kačka čekala, ji oslovil nějaký Turek, který si myslel, že čeká na autobus v místě, kde není zastávka. Když jsem přišel já a vysvětlili jsme si kam jdeme, řekl, že nás hodí. Tak jsme nasedli k němu do pracovního trucku a vyrazili na přechod Peace Arch. Turek se jmenoval Zaphir, ale říkal si Zack. Seděli jsme já v předu a na klíně mi seděla Kačka. Zack si zrovna moc vrásky nedělal s řízením a když jsme se dostali až na hranice a před námi byla fronta, sjel ze silnice přes trávu to střihl do protisměru a vyhodil nás s úsměvem a přáním pěkného dne.











Peace Arch je náherný hraniční přechod. Je tam opravdu Archa, na které je napsáno něco ve smyslu, že Kanaďani a Amíci jsou bratři na společné matce a nechť je tato brána stále otevřená. Plus je kolem nádherný park. Z kytek je tu udělání americká i kanadská vlajka a lidé si sem jezdí dělat soukromé párty. Na hranicích jsme si poté vyřešili nejasnosti ohledně víza a vyrazili zpět. Vše vypadá ready na plánovaný výlet do Seattlu za 14 dní. Tak uvidíme. Tím končí další spíše popisný blog z našeho života ve městě, které je pyšné na to, že má nejlepší trávu v severní Americe.

Welcome

Gravel pit, Vancouver, Pavelec

Tichý oceán

Je tady další příspěvek, tentokrát to spíš omezím na zážitky, které se udály během posledních dní. V sobotu jsme byli konečně u Tichého oceánu. Je celkem teplý, ale koupání v něm není žádná hitparáda. Spousta trávy a pláž je veřejná, psi na volno (důvod proč je voda tak teplá) noo raději si vystačíme s bazénem. 

Olympijský oheň

V neděli jsme s Kačkou vyrazili do Vancouveru. Hodil nás tam Karel s rodinou, dal nám mapu, pokyny a rozešli jsme se. Prošli jsme část zvanou Downtown, je to takové centrum města. Pro Pražáky asi jako z Václaváku na Staromák. Hlavní ulice se jmenuje Robson street, taková 5 avenue. Jsou zde všechny krámy, restaurace a vede skrz celý poloostrov. Nejzajímavější pro mě bylo Canada Place, vedle kterého je pořád Olympijský oheň a vyrážejí odtud lodě na Aljašku. Další super zastávka byla u Rogers Areny, kde hrají Canucks, před vchodem v nadživotní velikosti na vás čumí Daniel Sedin, Roberto Luongo a je vidět, že hokej je tu opravdu doma. Doufám, že NHL letos začne, jinak mě asi trefí šlak. 

Rogers Arena

Downtown

Nicméně jsem se zastavil ve fan shopu a koupil si svůj dres Canucks, chodím v něm nakupovat a lidi mě milují. Musí se nechat, že přímo v Downtownu je draho. Jídlo i o půlku dražší než u nás v Surrey. Oblečení srovnatelné s Prahou. Boty levnější. Cesta zpátky byla ve znamení hanby, protože jsme se vinou špatného signálu nedohodli s Karlem, který na nás přes hodinu čekal.

BC

Včera jsem byl druhý den v práci, pokračovali jsme v práci na garáži pro 18 Ferrari. Kromě toho, že jsme málem spadl z lešení, to šlo jako po másle a na konci dne jsem poznal majitele. Takový sympatický chlapík, člověk by neřekl, že doma přehazuje zbytečné miliony. Ptal se mě jestli hraju hokej, že prý jsem dost dlouhý. Tak mu říkám, že florbal. Nikdo tu nezná florbal, musím to přirovnat k hokejballu a pak se trošku chytnou, ale i tak jsou nedůvěřiví. Ptal se mě jestli jsem měl dobrou smlouvu, tak jsem se jen usmál a vysvětlil mu, že jsem platil já abych mohl hrát. To už vůbec nepobral. Ještě jsme si popovídali o Pavelcovi, jestli ho prý znám, když jsem řekl že znám a věděl jsem, že chytá za Winnipeg, uznale pokýval hlavou nechal mě. Cestou domů jsme potkali Karlovi známé, kteří nás pozvali do své plážové restaurace na čtvrteční uvítací pivo a možná zaměstnají Kačku. Uvidíme ve čtvrtek.

Dnes jsem měl tu čest se seznámit se slovem Gravel. Doteď jsem to znal jen ve spojení Gravel Pit, což je jedna z mých nejoblíbenějších skladeb od Wu-tangu. Gravel slovník překládá jako siláž. Nooo a já jsem zjistil, že to znamená i štěrk. Jednoduchá rovnice -> lopata plus kolečko, cesta, kde je moc štěrku a garáž, kde je ho málo feat. já. Trošku problém byl, že garáž měla ve vyšších místech 180 v nižších 160 čísel. Já mám 190 takže jsem si párkrát přepnul do češtiny a vyříkal si to s trámem. Ten si to vyslechl. Je celkem příjemné vědět, že vám nikdo nerozumí. Za celý pracovní den jsem si vykopal, jsem si převozil, jsem si zahladil, jsem si vyplel a jel domů. Check out my graaavel pit....