Záchody, pilka na železo, balanc nad propastí

Karlův dům

Dnešní pracovní den byl vyjímečný, tak jsem se rozhodl, že o něm napíšu. Ráno jsme přijeli s Karlem k jeho domu do White Rocku, kde lumbeři jedou jako diví a už mají patro postavené. Jen pro představu, lumbeři jsou většinou vysocí jako já, nebo vyšší a tak o 30 kilo svalů těžší. Vede je indián jménem Greg. Greg používá slovo fuck jako výplň mezi slovy a ještě k tomu ráno v 7 začne řvát a ve 3:30 odpoledne přestane. Je to sympaťák. Prý měl velkou firmu, ale před deseti lety vlítnul do cracku a cocainu a teď dělá jen šéfa svojí lumber crew. Většinou ráno jen uklízím dřevo co nepotřebují, ale dnes na mě zavolal 2 metrový Alex ať jdu za nimi. To znamená vylést po žebříku do výšky cca 3 a půl metru a chodit po prknech hubenějších než je moje noha. Potřebovali pomoc s trámem, kterému tu říkají beam. Je to něco nechutně těžkého a drží to střechu. Ve čtvrtek ho dali na střechu jeřábem a teď před námi stál jednoduchý úkol ho posunout přes celý dům ve výšce tří a půl metrů na prknech two by four. (dva na čtyři). Já osobně moc výškám nefandím, ale rozhodl jsem se, že budu tvrdý. Nebo spíš se tak tvářit. Po půl hodině stání na špejli už mi to ani nepřišlo, když jsem se nedíval dolů. Tři a půl metru nad zemí je to v nejnižších místech, v nejvyšších je to pět až sedm metrů. No naučit se něco mi nikdy nedělalo problém, ale z výtvarky a pracovních činností jsem měl trojky, čtyřky jen protože mi nechtěli kazit vysvědčení. Nejvíc mi pomohlo, když mi beam spadl na nohu, protože jsem si říkal, že teď jsem jištěnej a pak to, když jsem zjistil, že Alex má stejný problém. Poté, co jsme přestěhovali tři tyhle trámy, mě Karel odvolal a vyrazili jsme do Tsawwassenu, kde jsme měli dnes zapojit umyvadla a záchody v nově postaveném baráku. Říkal jsem si, že to nebude tak zlé, jeden dům to bude pohoda a ještě stihnu páteční odpoledne v bazénu. Chyba.


Když jsme přijeli na místo, zjistil jsem, že už jsem tu byl. Ten barák není tak velký, ale mají tam 6 záchodů. Jeden záchod cca 30 kilo a většina z nich byla v patře. Jistě už tušíte co byl můj úkol. Rozbalit, rozmístit, nerozbít a neodřít. To se mi celkem povedlo a hned mi bylo veseleji při představě, že to nejhorší mám za sebou. Druhá chyba. Karel mi dal pilku na železo, ale ne obyčejnou. Obyčejný mini plátek a nechal mě uřezat šrouby u všech záchodů, co zapojil. To by nebylo tak zlé, kdybych občas neměl drobné problémy s tím, jak se tam vejít. Nicméně jsem uřezal šrouby a namontoval všude prkýnka na záchod a začal jsem být na sebe pyšný. Tohle mě na vejšce nenaučili za 6 let. Měl jsem tak dobrou náladu, protože jsem věděl, že všechna práce co mohu dělat je udělaná a zbytek je odborná práce pro Karla. Třetí chyba. Karel přišel s tím, že musíme upevnit umyvadla. Já, pořád dmoucí se pýchou ze záchodů jsem si říkal, že není problém. Jenže v Kanadě se umyvadla neusazují, ale přidělávají ze spodu no a to znamená držet dvěma prstama neskutečně těžké umyvadlo aby se nehlo, než se přišroubuje zespoda. Když ho pustíte, pustíte ho přímo na Karla a to není nic dobrého. Všeho všudy 8 umyvadel a moje dva prsty, konkrétně ukazovák a prostředník se teprve vrací do normálu při psaní tohoto blogu. Další fajn zkušenost ze Západního pobřeží.

Vyvrcholení dne byla návštěva obchodu s alkoholem, kde měli Budějovický Budvar, který se tu jmenuje Czechvar, kvůli sporům o značku. Jen kroutím hlavou co se tu dá potkat.

Mt. Baker, první zaměstnanec, USA podruhé

Je tu další, tentokrát spíše obrazový. Minulý týden se stala pouze jedna významná událost a to taková, že Kačka sehnala práci. Dělá v zelinářství u pana Chana. Musela se naučit asi 200 kódů zeleniny za dva dny. Takže jsme trávili večery tím, že jsem jí zkoušel asi z padesáti druhů zelí. Nice. 

Já v práci také pokročil dostal jsem na starost jednoho Hindusáka v bagru a měl jsem ho hlídat aby kopal, neflákal se a vozil hlínu tam kam má. Stačilo by už jen to, že Ind v bagru je sám o sobě vtipná záležitost, ale když k tomu přidáte mě, jak ho řídím a celý den nic nedělám, je z toho dobrá fraška. 

Můj zaměstnanec :)

V neděli Kačka makala, takže jsem vyrazil s Karlem a jeho rodinou do USA na Mt. Baker. 

Já, Karel a Sebastian

Mount Baker, nebo také Kuma Kulšan, jak zní jméno, které jí dali původní obyvatelé, konkrétně kmeny Lummijů, je aktivní ledovcový andezitový stratovulkán patřící mezi Kaskádové sopky a Severní Kaskády v americkém státě Washington. Jedná se o druhý nejaktivnější vulkán ve Spojených státech po Mount St. Helens. Zhruba 50 kilometrů východně od Mount Baker se nachází město Bellingham. Hora je nejmladší sopkou na svém sopečném poli, na kterém sopečná činnost přežívá již 1,5 milionu let. Nynější ledovcový kužel je osmdesát až sto čtyřicet tisíc let starý. Většina ostatních sopek v blízkosti vymizela působením ledovců.

Po Mount Rainier je Mount Baker nejzaledněnějším vrcholem Kaskádových sopek, objem sněhu a ledu na hoře se pohybuje okolo 1,8 km³ a je tak vyšší než u všech ostatních Kaskádových sopek s výjimkou Mount Rainier dohromady. Mount Baker je rovněž nejzasněženějším místem světa, když v zimě 1999 naměřili ve čtrnáct kilometrů vzdáleném lyžařském středisku světový rekord 30 metrů sněhu za jednu zimu.

Se svými třemi tisíci dvěma sty a pětaosmdesáti metry je třetí nejvyšší horou státu Washington, pokud ovšem nepočítáme Little Tahoma Peak, který roste společně s Mount Rainier. Mount Baker se nachází v divočině Mount Baker a můžeme ho spatřit až z Vancouveru, Victorie, Seattlu a za pěkného počasí také z Tacomy.

Původní obyvatelé znali horu přirozeně už několik tisíc let, ale byli to až Španělé, kteří o ní podali první písemnou zmínku. V roce 1790 ji Gonzalo López de Haro na své mapě označil Gran Montaña de Carmelo po Karmelitské monasterii. O dva roky ji pojmenoval britský mořeplavce George Vancouver po třetím poručíkovi lodě HMS Discovery Josephu Bakerovi, který ji jako první spatřil 30. dubna 1792.

zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Mount_Baker

 

 

 

Picture Lake

Je pravda, že se považuji za městský typ. Když mi někdo ukáže les nebo horu, většinou řeknu hmmm hora nebo les, nicméně se musí nechat, že tohle mi vzalo dech. Byla to neskutečná nádhera. Užíval jsem si už cestu tam, když jsme projížděli stát Washington. Když jsme jeli přes Maple falls nemohl jsem se zbavit pocitu, že se dívám na americký béčkový horor. Vypadalo to naprosto stejně, jako když mladá skupina amerických teenagerů vyrazí kempovat někam mimo město a během noci jich většinu vyvraždí nějaký magor. Hluboké lesy sem tam kemp, podivná vesnice, kde se zastavil čas a na živáčka nenarazíte ani v poledne. Kdo hrál hru Alan Wake, ví o čem mluvím. Když jsme dorazili na nejvyšší možný bod, kam se dá dojet autem, začal jsem fotit jako šílenec. Asi nemá moc cenu popisovat, co jsem viděl spíše přiložím fotky. Cestou domů jsme se ještě stavili u Picture Lake, které má příznačný název, protože se v něm hory odráží jak v zrcadle. Prý se tu často fotí kalendáře. Často se to nestává, ale když už se dostanete na místo, které vám vezme dech, je to vždycky úžasné.

Picture Lake

Seattle, crack neroste na stromech, Apple store a dlouhý den

Campbell River store

BC. Sunrise

Máme za sebou první výlet do USA. Začátek tohoto článku píšu po 19 hodinách na nohách a přemýšlím, co všechno popsat. Ráno vstáváme v 4:45, což je velmi sympatický čas. Musíme vystřídat 3 autobusy a jít půl hodiny pěšky, než se dostaneme ke Campbell River Store, což je zastávka Shuttle busu do Seattlu. V klidu usedáme a dostáváme potřebné dokumenty pro vstup do USA. Na hranicích klasika. Otisky prstů, fotky a mírný výslech. Proč jedeme, kam jedeme, kdy se vracíme a co vezeme. Na mě se všichni tvářili jako podle plakátu, který visí před vstupem k úředním přepážkám. Amíci tam jsou vyfocení jak mají pokerface a pod tím manifest oznamuje, že hraniční úředníci jsou tváří národa. Zato jakmile se u přepážky objevila Kačka dědek najednou pookřál a u snímání otisků a focení s ní koketoval a dokonce jí nechali pronést i její svačinku, i když Indkám před námi zabavili i jablko. Když jsme prošli, tak nás řidič nahnal do autobusu zasmál se frontám na hranicích (autobusy mají vlastní pruhy) a vyrazili jsme směr Seattle stát Washington.

Stát Washington

Space needle and Downtown

Downtown

Do Downtownu jsme dorazili přesně na čas a přijeli jsem přímo pod Space needle. Fronta byla příliš dlouhá a vstup příliš vysoký abychom jeli na vrchol, tak jsme se rozhodli porozhlédnout okolo. V Seattlu se konala nějaká významná událost, takže v parku pod Space needle se zpívalo, chodili maskoti a byla dobrá nálada. První jsem viděl skupinu připomínající The Roots s tím rozdílem, že frontman nerapoval, ale zpíval. V kotli bylo asi 5 lidí, takže jsem si jediný zazpíval a výjimečně mě pochválila i přítelkyně, že jsem nebyl tak strašně falešný. Po koncertě jsme si trochu popovídali. Prý mám německý akcent. Řidič v autobusu si zase myslel, že jsme Britové, tak nevím. Poté už jsme vyrazili směr Downtown. Downtown je centrum města. Jak ve Vancouveru, tak v Seattlu, tak asi v každém americkém městě se střed jmenuje Downtown. Seattle mě velmi potěšil. Je to jiné město než New York, ale i jiné než Vancouver. Ubylo Indů a přibylo černochů. Došli jsme poklidnou chůzí (kdy na mě Kačka křičela, že běhat nebude) až k Public Place Market mezi Pike a Pine street. Tržitě je fenomenální. Koupíte tu od kytek, přes ryby až po koření a sladkosti. Navíc tam domorodci rádi chodí nakupovat, takže tam není k hnutí. Docela oblíbený je stánek s rybami, který vlastní Číňani. Stojíte koukáte a najednou po vás hodí rybu. Druhý jí těsně před vámi chytí a začne se smát.
Seattle je známý tím, že se zde pije hodně kávy. Vznikl tu i Starbucks a první pobočka je právě blízko Public Place Market. Proto jsme pořídili nezbytné foto a vyrazili jsme dál.

Public Market

Seattle Downtown

První Starbucks na světě

University village

Washingtonská Universita

Pořádně mi nefungovala moje nabíječka k Macbooku. Takže jsem v Seattlu potřeboval zajít do Apple storu a koupit si US redukci. Na tom by nebylo vůbec nic zvláštního, kdyby nejbližší Apple store nebyl v University Village, cca 40 minut od centra. Seattle je trochu větší než by se mohlo podle mapy zdát. Nicméně jsme si dali k obědu Mcdonalds a vyrazili. První zajímavost je, že když sejdete do tunelu, kde jezdí metro, nejezdí tam pouze metro, ale v tom samém tunelu i autobus. Druhá zajímavost je placení MHD. Přes špičku je zadarmo, ale pouze v prvním pásmu. Takže jsem se odhodlal koupit lístky. Koupil jsem logicky jednosměrné, dva na cestu tam a dva na cestu zpátky. Odjelo metro a přijel náš autobus, který sliboval cíl cesty Washingtonská universita. Všude stálo free, tak jsem měl vztek, že jsem lístky kupoval. Nicméně bus nás vzal na krásnou okružní jízdu Seattlem a vyhodil nás v kampusu university. Při vystupování na mě začal křičet řidič. A co takhle zaplatit. Tak jsem hrdě vytáhl lístky. Problém byl, že lístky byly za A na vlak a za B úplně jinam. Tak mu nabízím 10 dolarů a prý to ne. Kartu nebere. No když viděl, že jsem vystřílel vše co mám, propustil nás bez placení. Tady začíná teprve zajímavý výlet. Polohu jsem si vygooglil, ale GPS slibovala značnou štreku po svých. Kačce jsem to radši neukazoval, protože už začaly stížnosti na bolest nohou. Zkrátka po krásné procházce po kampusu velmi svižným tempem a řadě nadávek ze strany přítelkyně jsme za příjemných 45 minut byli na místě.
Pořád říkám, že veškeré utrpení se vrátí. Když jsem přišel do Apple storu a vysvětlil na Genius Baru co potřebuji, prodavač odběhl a za dvě minuty mi donesl US redukci a dal mi jí zadarmo. Naprosto konsternován jsem opustil Apple a viděl jak Kačka masíruje nohy na lavičce před obchodem. Cestu zpátky jsme tedy pojali hlavně formou MHD a minimálně pěšky. Jeden hodný Japonec mi rozměnil 10 dolarovku na dolary a mohli jsme si koupit tentokrát platnou jízdenku.

Campus washingtonské

Apple Store

Washingtonská Universita

MHD

Po příjezdu zpět jsme měli ještě nějaký čas, takže jsme šli ještě k vodě podívat se na místní mola. Cestou jsme potkali žebráka s cedulí Crack dont grow on trees. (Crack neroste na stromech). Za dolar mi dovolil foto. Neuvěřitelné. Všude jinde by to takhle nepřiznali. V Americe jsou lidé schopní všeho a nikdo to neřeší. Další kuriozita na kterou jsme narazili byla žvýkačková stěna/ulice. Připomínala mi ulici ze staré Prahy, když se motáte někde okolo Betlémáku nebo Haveláku, ale celý Seattle sem snad chodí lepit žvýkačky na stěnu. Je to trošku nechutné, ale maximálně zajímavé. Voní to tu větrově, ovocně, slinami, nechutností, nemůžete se toho pohledu nabažit a zároveň se vám zvedá kufr.
Zbytek dne už byl jen takové courání a kupování suvenýrů. Kačka má přívěsek na klíče, já čepici Mariners (MLB). Poté jsme si dali pití ve Starbucksu a sedli do parku pod Space needle. Byl krásný podvečer a užívali jsme si západu slunce na západním pobřeží.

Crack neroste na stromech

Westcoast sunset

Žvejkačková ulice

Seattle promenáda

Když jsme dorazili do autobusu padli jsme únavou. Káča cestu zpět prospala a já rekapituloval uplynulý den. Vůbec jsem neměl náladu na zpáteční vstupní kontrolu. Proto, když jsme přijeli zpět na hranice, byl jsem dost nepříjemný a chtěl jsem to mít co nejrychleji za sebou. Nicméně nás čekalo další překvapení. Jen co jsme dorazili k přepážce tak na nás vyštěkla úřednice ať jí dáme pasy. Poté co uviděla české pasy najednou říká.: ,,Dobrý večer." Oba jsme na ni zůstali zírat. Nakonec se celá vstupní kontrola odehrála naopak. Ona se nás ptala, kde jsme byli, co jsme nakoupili a já jí jak dlouho žije v Kanadě, jestli má kanadský pas a odkud je. Nečekal bych, že na hraničním přechodu Blaine, mezi USA a Kanadou potkáme slečnu z Brandýsa nad Labem. Poté jsme jeli už asi jen 5 minut a bus nás vysadil opět u Campbell River Store. Došli jsme si svou půl hodinku na autobusovou zastávku a....

Space needle podruhé

Žádný bus už v půl 11 nejel. Přestavte si osamocenou zastávku v místě kde nejsou domy, indiánská rezervace je přes ulici a domů to máte dobrou hodinu a půl svižnou chůzí. Po celém dni chození to pro polovinu naší výpravy nepřipadalo v úvahu. Tak jsme vyrazili do White Rock s tím, že snad pojede něco od oceánu. Nejelo. Vzal jsem iniciativu do vlastních rukou a začal stopovat taxíky. No když jsem mával na třetího indického taxikáře a on dělal, že mě nevidí. Rozčílil jsem se a pod další jsem téměř skočil. Konečně zastavil a odvezl nás za 14 dolarů k nám. Čas výletu tedy byl 4:45 -23:05. Dlouhý den.

Potřetí

Hindu people a pan Lorenc, pojmy

chicken wings

Za uplynulý týden se na západním pobřeží nestalo nic zásadního, co by stálo za blog. Snad jen kanadský svátek práce byl humorný, ale ten bude zdokumentován ve videu. Je zážitek vidět celou Kanadu jak vyrazí na pláž, kde se stejně nekoupe, protože oceán je špinavý. Do toho Číňanokanaďani loví kraby a lížou zmrzlinu. Nice one. Ještě místní chicken wings jsou naprosté obžerství. Ve čtvrtek dáte za 20 kusů 2 dolary. Nice too.

Pacific sunset

Pomalu si v práci začínám zvykat na pojmy, které Karel používá. Jeho nejoblíbenější je organizovat. To většinou znamená vzít to nejtěžší, co v okolí najdete a naskládat to na úhlednou hromadu, kterou za dva dny přeorganizujete někam jinam. Takhle jsem organizoval skoro celý týden a jestli to tak půjde dál bude ze mě i hrana. Další fajn věc je, když mám vzít ,,pilku,, a něco uříznout. Pila sama o sobě docela lehká, ale v kovovým kufříku už to tak veselé není. Velmi oblíbený a používaný materiál na stavbu domů je takzvaný plywood. Jsou to celkem sympatické desky o velmi nesympatických rozměrech. Přeorganizovat hromadu plywood desek o rozměru 3x1,5 stojí značné úsilí a většinou se to neobejde bez mého častého přepínání do češtiny a hlasitých urážek dřeva. 

Two by four je název pro prkno dva na čtyři inče. Tyhle desky jsou lehké akorát měří cca čtyři až pět metrů. Což by nevadilo, jen kdyby z nich nebyla hromada, která je mě po prsa. Z každého two by four se vytahuje cca 7 hřebíků a lehce se kladivem vezmete přes prsty, což si vyslouží další řadu nadávek. 

Hindu people

Indové v práci

Kanada je těžká multikultura. Je to jako stará reklama na Braník. ,,Celej svět sem přijde za tebou!" Největší zástup tady mají Indové, kterým se říká Hindusáci nebo opičáci a Číňani, kterým se říká Číňani. Vidět Hindusáky makat je naprostý skvost. Dnes jsem tomu byl svědkem a málem jsem umřel smíchy. Karel si nechal udělat trubky kolem celého domu na odvod vody z dešťů. Měl radost, že našel Hindusáka, který to udělá za polovinu peněz, než je v Britské Columbii obvyklé. Samo o sobě by na tom nebylo nic špatného, nebýt toho, že to bylo skoro celé blbě. Na trubkách je lajna, která musí být čelem vzhůru právě kvůli proudu vody. Což dneska ráno nebyla. Karel si pěkně zanadával a dohnal autora, aby to přijel předělat. Já si v klidu rozebíral plot a organizoval prkna z něj a vidím jak Ind je opřený a Karel si trubky rovná sám. Poté už zbývalo je jen zasypat štěrkem. Přijel truck s pásem a začal sypat štěrk. Tady přichází vyvrcholení dělby práce na západě. Ind si vezme ten obrovský plywood 3x1,5, stoupne si za něj a druhý Ind do něj začne z trucku střílet šutry. No já myslel, že padnu, když jsem viděl jak ho to přimačkává ke stěně. Musel jsem se na to dívat s otevřenou pusou. Tak jsem si sedl vzal svůj pomeranč a sledoval indický Roling stones. Karel přišel vedle mě a říká: ,,jsem zvědavej, jak to opičák zahrne, když je tu sám." Já mu říkám, že si nemyslím, že by nás nezapřáhl a Karel odvětil, že jeho ani omylem. Střih. Dvacet minut později Karel s lopatou zahazuje trubky. Tak mu říkám, jestli viděl Na samotě u lesa.  Oba jsme se začali smát. Tohle byl totiž typický pan Lorenc z Indie. Nejlacinější v kraji, takhle už tady postavil tři baráky. Unique.

                                     

Kanada mě nepřestává překvapovat. Evropa je sice v něčem strašně pozadu, ale ve spoustě věcí zase napřed. Těžko porovnávat jestli lepší nebo horší prostě je to jiné. Zítra nás čeká Seattle a vás už brzy nový blog.

Ve Vancouveru slunečno místy zataženo, Japadog, Coal Harbor, Stanley park,

Za poslední týden se nestalo vůbec nic výjimečného co by stálo za blog. Proto tento příspěvek bude spíše o fotkách. Moje práce pokračuje pořád stejně akorát začíná přitvrzovat, jestli to takhle půjde dál tak ke svému východnímu akcentu přidám i východní look. V sobotu jsme vyrazili do Vancouveru, kde měl být v Downtownu festival jídla. Trvalo to čtyři hodiny než jsme dorazili, kvůli šílené zácpě a nakonec místo food festivalu byla uzavřená jedna ulice a tam cca 6 stánků. Tak jsme se sebrali a vyrazili po svých. Tentokrát jsme šli od Canada Place až do Stanley Parku. Pro přiblížení je to jako v Modřanech cyklostezka u Vltavy. Cestou jsem si dal Japadog, což je japonský hot dog, který miluje Ice Cube. No byl to docela zážitek hot dog s mořskou trávou a teryiaky omáčkou, jo byla to bomba. 

Coal Harbor je krásná čtvrť a celá pobřežní promenáda stála zato. Když jsme došli až do Stanley Parku, který prý sám od sebe zabere celý den, otočili jsme to. Kačka se nějak necítila, tak jsme pomalu vyrazili k domovu. Nová cesta Sky trainem přes Richmond byla ještě lepší než přes Surrey. Takže jsme se v pohodě dostali domů. Já do Vancouveru musel vyrazit ještě dnes sám, protože jsem chtěl lístek na Macklemora, který vystupuje ve Vogue theatre 13 října. Když jsem dorazil na místo, zjistil jsem, že 13 je beznadějně vyprodáno, ale naštěstí přidali ještě jedno datum a to hned den poté. Naštěstí tam ještě pár míst bylo, ale taky už bylo almost sold out. Za 25 dolarů jsem koupil lístek a těším se na svůj první kanadský koncert. Více už na fotkách a snad brzy už bude i video, protože bych chtěl rozjet videoblog.