Ironkap a rap

Mám rád rap. Tuhle hudbu/kulturu miluju. Někdy na základní škole, když jsem dostal první kazetu Cypress Hill mě to chytlo a zůstalo to ve mě dodnes. Je pravda, že můj postoj se dost změnil, vyvinul a já jsem během těch let dost zlenivěl. Každopádně abych se dostal až do dnešních dnů, musím se vrátit na začátek

První skupina kterou jsem poslouchal byli The Beatles. Je potřeba si uvědomit, že v době bez internetu jsem se musel obejít s vinylama, co měla máma a kazetamama, které mi nahráli známí. Nicméně začít poslouchat Beatles x let po jejich rozpadu a po smrti Johna Lennona sebou nese riziko, že svou oblíbenou skupinu už live neuvidíte.

Po této éře přišli právě zmiňovaní Cypress Hill. To že Help a Black Sunday jsou alba, které znějí odlišně snad nemusím psát. Nevím co mě tehdy tak chytlo. Na základní škole, jsme v angličtině brali věty typu: Michal rád vaří. Michal rád plave. Kate má ráda babičku. Kate by chtěla jet na hory. Z toho je tedy zřejmé, že má znalost angličtiny mi neumožňovala si rap vychutnat. Prostě jsem nerozuměl ani slovo. Nicméně ten feeling se mnou něco dělal.

 Po té přišel bílej blonďák, kterej křičel do světa něco sprostýho a kamarádil s doktorem. Tak jsem se dostal přes Eminema k Dr. Dremu na rok si těžce ujel na této hudbě. Postupem času jsem se propracoval k tomu, že když už jsem k Vánocům, narozeninám, nebo jiné příležitosti dostal cd, první co jsem udělal bylo pečlivé přečtení bookletu. Nebyl lepší pocit než zjišťovat, kdo v jakém songu je a příjemné zjistit, že Snoop a Dogg je vlastně jeden interpret.

Byla jen otázka času, než jsem se dostal na východní pobřeží. Při mojí cestě rapem, mi pomohlo tehdy Bravíčko. Ano, ten stupidní pubescentní časopis, ve kterém byla tehdy fotka RZA s textem, že frotman Wu-tangu je nasranej, hned vedle článku o Avril a Britney. Ten časopis přinesl do školy kamarád a já mu ho sprostě ukradl, protože v něm byla mapa ,,hip-hopu,,. Zrovna byl říjen a co jiného v říjnu v 7 třídě dělat, než napsat Ježíškovi a nadiktovat mu seznam právě podle mapy ,,hip - hopu,,.

K Vánocům přifrčely Bulharský bootleg desky. Pamatuju, že Outkast a Mystikal mě tak moc nevzali, Dreho jsem měl konečně ,,originál,, ale černý cd se znakem W mi tehdy učarovalo. Právě třetí album Wu-tangu  mi dalo lekci, připravilo mě o panictví dost ošklivým způsobem a kdybych věděl, co se tu noc ve mě zrodilo, asi bych dál zůstal u Beatles. W jsem miloval poslouchal jsem to ve svém walkmanu pořád. Na zadním coveru bylo vyfocenejch spoustu černochů, který jsem absolutně nerozeznal. O dva měsíce později jsem procházel Bontoland, tehdy snad jediný větší krám v Praze, kde člověk narazil i na rap. Zjistil jsem, že Wu maj ještě jedno album. (Je kouzelné jak dnes během chvilky všechno najdete na wikipedii, ale tehdy byl net totální scifi.) Album mělo divnej obal a jmenovalo se Enter the Wu-tang 36 chambers. Z mého pracně ušetřeného kapesného jsem si desku koupil. Doma pustil a?* ..............

*(Snad podle všech kritiků je Enter the Wu to nejlepší co clan kdy vydal. Je to věc, která je naprosto vyjímečná a řadí se mezi nejlepší rapové desky všech dob.)

........a já jí nesnášel. První dojem byl naprosto zdrcující. Líbil se mi jediný track a to Tearz. Nicméně jsem si cd přehrál na kazetu. Měl jsem v té době tak 6 cd, což se docela brzy oposlouchá. Není to nic moc poslouchat něco, co se vám nelíbí, ale při představě, že jste za to dali všechny peníze to prostě musíte dělat. Už jen kvůli sobě. Nicméně s touhle deskou to bylo jako s ošklivou holkou. Nelíbí se vám, nechcete s ní nikam chodit. Jenže si říkáte, že jí šanci dát musíte a alespoň vám zkrátí cestu na trénink a dá pocit, že si máte s kým povídat. Když s ní budete jezdit měsíc, objeví se pravděpodobně něco, co se vám může začít líbit. Já se po měsíci zamiloval. Z tý ošklivý holky se vyklubal nádhernej motýl. Motýl temnej jak peklo a tvrdej jak diamant v tý nejsyrovější podobě. Tak úžasnej, že jsem se učil texty. Naprosto mě odrovnala. (ta deska, ne žádná ošklivka)

Na konci devítky jsme jeli na ,,tábor,, do Chorvatska. Tam jsem poznal starší kluky, kteří mi dali cennou lekci ohledně Wu. Zjistil jsem, že jich je devět a že vydali víc desek než 3. (Tehdy už jsem měl i Iron Flag origoš a byl jsem na sebe strašně pyšnej.) Když jsem prvně viděl sbírku při jednom privátu po návratu domů, šel jsem do kolen. Začal jsem to sbírat. Nejdřív vypalovat, originály nebyly. Později konečně dávat do kupy originální kolekci. Dnes mi chybí pouze Cappadonna Hits a mám od clanu (myšleno originální 9 plus Cappadonna) a členů clanu vše. Ve Wu family mám ještě mezery, které postupně doplňuju.
Za ty léta jsem poslouchal spoustu rapu. Od Mobb Deep, Boot Camp, 2 PAC, Jedi Mind, Dead Prez, Xzibita až po Necra AOTP, Nase atd., ale nic mi nevzalo srdce tolik. Nevím, jestli to bylo tou dobou, kdy jsem byl v totální pubertě a pocit, že poslouchám něco takového mi kompenzoval můj nedostatek slečen na základce, nebo je v té hudbě opravdové kouzlo, ale pro mě je to magie.
Mám slabost pro pár věcí: Hvězdné Války, Wu-tang clan, ženská prsa, blondýny a dobré pití.

Pokud na něčem člověk tak ulítne stane se to klasikou, nejde se toho přejíst. Proto je smutný, co se z kulturou stalo. Nemyslím u nás v ČR, kde je to vypůjčená a pozměněná kopie západních stylů aplikovaná na místní společnost, ale ve světě. Hudba jde dál a chápu její vývoj, ale už mě tak nebaví. Jak jsem říkal, zlenivěl jsem. Nechodím už na koncerty. Jdu se podívat pokud je to opravdu jen nějaká srdcovka. Přitom ještě 3 roky zpátky jsem stál 9 hodin na místě abych viděl Raekwona z první řady, dostal přes držku od securiťáků za fixu, kterou se mi podepsal Method man, když jsem jim nedokázal vysvětlit, že černou fixou jsem zelenej tag na dveře neudělal. Na jednu stranu mi je to líto, na druhou už nedokážu s chutí jakou jsem kdysi držel cd v ruce poslouchat dnešní hudbu. CD si kupuju dál, i když většina z nich nikdy hrát nebude, protože jsou to věci do sbírky.

V tomhle příspěvku jsem vlastně chtěl popsat co pro mě znamená a znamenal rap a hip hop. Nejdřív to byl vzdor, styl a potřeba někam patřit, dnes je to pro mě část mě a především zdroj zábavy a moudrosti. Moc nečtu, ale o to víc poslouchám hudbu. Rap mě přivedl na místa, kam bych se nikdy bez něj nedostal, seznámil mě s lidmi, kteří mi toho do života dali víc, než bych kdy dostal jinde. Naučil mě základním věcem o respektu, hrdosti a egu. Proto jsem teď superhrdina a píšu superblog.

Myslím, že každý v životě potřebuje svůj ,,rap,, protože pocit, že nevíte kdo jste a kam patříte je svazující a uzavírá hodně cest. Tolik na téma Ironkap a rap.